Moje cesta k této práci byla iniciovaná mým osobním životem, mými prožitky a osobními zkušenostmi, které nebyly od počátku podle mých představ.

Náš první syn se narodil po mém krátkém působení na kojeneckém oddělení jedné pražské nemocnice. Hlavu jsem měla plnou odborné medicíny a jen díky mé kolegyni jsem věděla, že existuje nějaká laktační liga a že pravděpodobně nešíří úplnou pavědu, i když se to z jízlivých pohledů ostatního personálu mohlo zdát.

Tak tedy ihned po porodu se náš malý chlapeček přisál, ale pak nastal několikadenní čas velkých nejistot, strachu, úzkosti, protože Fanda si to dělal jak chtěl, občas se přisál, občas ne, množství nakojeného mléka bylo pokaždé velké překvapení, absolutně jsem to nedokázala odhadnout. Na pomoc mi poslali laktační poradkyni a ta mě štelovala do rozličných poloh.

Doteď úplně nevím, který moment Fandu přesvědčil, aby se chytil, a tak jsme domů odcházeli s mírným přírůstkem na váze.

Následovaly pravidelné návštěvy u pediatričky, jejichž součástí bylo vážení, měření a pro mě obří stres. Přibral? Nepřibral? První víkend jsme měli půjčenou váhu a já vážila pořád, měla jsem záznamy o každém jednom kojení, propočítávala přírůstky den po dni, kontrolovala v učebnici, jestli se vejdeme do tabulek.

Hlavně jsem ale byla totálně na dně, ve stresu, stažená, pořád jsem brečela a žila v hrůze co bude dál, představa příkrmu pro mě znamenala katastrofu a totální selhání.

To, co tam chybělo, byl obyčejný pohled na dítě očima dospělé maminky.

Kojení se pomalu rozběhlo, ale já stále neviděla a Fanýsek přitvrdil. Kolem prvního roku začal být často nemocný, snažil se mojí pozornost přitáhnout svými chorobami, ve čtrnáctém měsíci, to už jsem čekala druhé dítě, prodělal komplikované febrilní křeče a dva dny byl v umělém spánku. Kojení jsem na doporučení lékaře utnula, i když někde uvnitř jsem s tím absolutně nerezonovala. Byla jsem ale rozumná lékařka a Fandu převedla na umělé mléko.

Před narozením naší první holčičky jsem absolvovala kurz laktační poradkyně, na druhé dítě jsem tedy byla erudovaná, ale naše čtyřkilová holčička byla velmi vášnivá a dravá a po třech dnech jsem měla prsa totálně rozkousaná. Žofinka se kojila celý den po jedné hodině, v noci pak spala i osm hodin vkuse, to už jsem začínala tušit, že tabulky a rady nejsou všechno.

Svojí lékařskou urputnou snahou být dokonalá, neschopností nahlédnout na své potřeby a vyjádřit je jsem se postupně dopracovala k totálnímu zoufalství a začala navštěvovat psychoterapeuta. Docházela jsem na pravidelná sezení a krůček po krůčku se mi začal otevírat úplně jiný svět, jiné obzory, začaly se odkrývat moje traumata z dětství, moje duševní nezralost a začala jsem si všímat, co chci já, co cítím já. Pravidelně jsem se účastnila rodinných konstelací a měla možnost prožít zapovězené emoce a ucítit život.

Následovaly výcviky v RK, v dechových terapiích, ve focusing. Postupně jsem začala zjišťovat, co to je vidět svoje dítě v celé jeho kráse, uvidět ho srdcem.
Narodily se nám další tři děti a s kojením žádné problémy nebyly, přestože děti byly každé absolutně jiné a jejich režimy nesrovnatelné.

Během mateřství  jsem začala chodit do domácností ke kojícím maminkám a to , co jsem vypozorovala, pro mě bylo velké překvapení. Po zkušenostech můžu říct, že ani sebelepší technika nepomůže, pokud žena neucítí podporu,      která  jí přivede k její ženské síle a důvěře sama v sebe.