5 císařských řezů? Kdo ti to dovolil?

Téměř každý, komu jsem řekla, že se všechny naše děti narodily císařským řezem, nevěřícně vykulil oči. Následovala otázka: ,, Kdo ti to dovolil?“ Zpočátku jsem nevěděla, co odpovídat. Postupně jsem se naučila říkat: ,,No, já sama jsem si to dovolila…“

Během let se můj přístup k císařským řezům velmi proměnil. Nejprve jsem to považovala za hrdinství, moje maminka mě i sestru porodila císařem, přišlo mi tenkrát, že si zasloužím být považovaná za silnou statečnou ženu.

Během let jsem začala na téma příchodů na svět pohlížet jinak. Díky spousty prožitkových seminářů jsem si opakovaně prošla stavy poporodních separací, opakovaně jsem zažila proces simulace samotného porodu, průchod porodním kanálem… Teď už vím a  cítím, jak moc formující je okamžik příchodu na svět a čas po porodu a je mi líto, že v tomto jsem našim dětem nedokázala poskytnout snadnější start do života.

První porod byl v duchu medicíny.  Já čerstvá lékařka, k porodnici jsem díky porodnickému kroužku na škole měla hodně blízko. Věděla jsem co a jak, sledovala vlny na ctg (kardiotokograf), řešila, na kolik prstů se otevírám…porod absolutně nepostupoval. Když se mě vedoucí lékař služby zeptal, jestli mě snad na škole nenaučily rodit, kolegiálně jsem se uchichtla a nechala se odvézt na operační sál.

Druhý porod byl jednoduše shrnuto jak přes kopírák.

U třetího porodu už jsem byla pár let v procesu hledání vlastní spokojenosti, ke které se pojí i velká práce sama na sobě a odhazování starých nefunkčních vzorců. Věděla jsem, že císař není úplně to ono, ale měla jsem strach a nulovou sílu se snažit o jinou cestu. Posun byl v tom, že jsem si ten obrovský strach otevřeně přiznala. V těhotenské poradně jsme s manželem vymysleli termín a podle toho se náš druhý syn narodil. Doteď na mě náš teď už desetiletý chlapeček působí, že by snesl být v bříšku trochu déle a ještě se trochu ,,dopéct“…

Po třetím porodu jsem hlavou přistoupila na hru, jak se ve společnosti  říká ,,tři císaře a dost“ a součást hry strach si vzala za svůj. Ano, statisticky po třetím porodu roste počet komplikací. Tato informace nahání strach…

Když ze mě na rodinné oslavě při chování malé neteře vyjelo, že jí švagrové a švagrovi zavidím, netušila jsem, že tím zorám pole pro zasetí dalšího semínka. Při pohledu na dva proužky na těhotenském testu, jsem byla sice strašně šťastná, ale zároveň šíleně vyděšená. Počáteční šok, ale postupně přešel do vnímání mě samotné.

Postupně jsem se naučila pobývat se strachem, který mě často nenechal spát. Okolí žilo v módu tři císaře a dost, kontakt s lékaři byl pro mě strašidelný, koukali na mě jako na nezodpovědného nesvéprávného blbečka, který se neumí chránit. Kdo totiž nejlíp pozná nebezpečí? Každý v nemocnici Vám řekne, že samozřejmě lékař. S veškerou úctou, vděkem a pokorou k medicíně, díky které jsem pětkrát přežila a díky které mám pět zdravých dětí, nedokážu se s tímto postojem stotožnit.

Od gynekologa jsem odešla a zůstala pár týdnů ve vakuu bez lékařského dohledu.

Čtvrté těhotenství pro mě bylo velmi zlomové v učení se nacítit, co je moje a co je těch druhých. Intenzivně jsem chodila na terapie, kde jsem pořád dokola byla vedená ke vnímání svého těla, fokusovala jsem a chodila na rodinné konstelace. Byl to čas, který mě vedl v důvěru ve mně samotnou a v důvěru v život ( více v eBooku  nejen o kojení Všechny barvy kojení).

Zajímavé na tom bylo, že když jsem pobývala ve světě seminářů a psychoterapeutických konzultací, přišla jsem si bezpečně. Věděla jsem, kam můžu zajít, kde jsou moje hranice, na co mám sílu a kde už je to na mě moc, kde se necítím komfortně a bezpečně.

Díky pobývání sama se sebou jsem došla k tomu, že bych ráda porodila spontánně, přestože ani ve vyhlášené přívětivé porodnici se se mnou do toho už pustit nechtěli.  Nechala jsem to plynout a nahlásila se do těhotenské poradny stejně jako s předchozími dětmi. Tam jsem shodou náhod při přípravě na plánovanou sekci potkala svojí známou z konstelací, anestezioložku. Ta mi po vodopádu mých nespokojených slov přislíbila přímluvu u svého bývalého manžela, šéfa jiné pražské porodnice. Domluvili jsme se a pan docent po mém vyšetření přislíbil, že do spontánního porodu se mnou půjde, protože objektivně v přítomné okamžiku neviděl důvod, proč ne.

Obrovsky se mi ulevilo. Ta úleva ale plynula především z pocitu důvěry. V to, že nejsem blázen, že už nemusím být zaťatá a bránit se před nepříjemnými pohledy.

Náš chlapeček si sám řekl, kdy se chce narodit. Po odtoku plodové vody jsem v porodnici čekala, až se porod rozběhne, pan docent mi nechával čas, ale po druhé probdělé noci v nemocnici, kdy se narodilo dalších x cizích dětí a já pořád nebyla schopná dítě porodit, jsem poprosila o sekci sama. Pořád mi chodil pocit, že Pepíček nechce vylézt, aby to neměl jiné než ty první děti. Možná i já sama jsem se bála, že k němu pak budu přistupovat jinak. Následně mi to samé napsal i můj terapeut. Jestli to tak bylo nebo ne nevím a dál po tom nepátrám.

Každopádně téma, proč u nás v rodině rodíme císařským řezem, jsem já i moje sestra opakovaně otevírala. Na posledních rodinných konstelacích se ukázal obraz, který byl a je pro mě zásadní. Ale o tom až někdy příště…

Páté těhotenství přišlo po roce a půl. Překvapení bylo ještě větší než u čtvrtého. Hlavou jsem měla naprosto jasno a zavřeno. Faktor, který pokládám za zodpovědný za páté těhotenství, byla skrytá nepřiznaná touha po ještě jednom dítěti. Roli v tom hrála i  obrovská krize, kterou jsme s manželem prošli a která vyvrcholila těsně po narození čtvrtého dítěte.

Nelibost okolí byla ještě větší, rodiče se báli a dali mi to pěkně nepříjemně pocítit. Naštěstí jsem se dostala k báječné paní gynekoložce. Bez jakéhokoliv posuzování, tak nějak úplně normálně jsem s ní prošla těhotenstvím, které bylo vzhledem k mému věku a počtu dětí doma poměrně fyzicky náročné. Byla jsem hodně unavená, měla jsem velké křečové žíly a strach jsem v prvních měsících zpracovávala na několikrát.

K síle mi pomohla přijít moje milá terapeutka, která mě provedla fázemi umírání. Když mi řekla, abych se s dětmi rozloučila, napsala jim dopis nebo nahrála mluvené slovo jako rozloučení, úplně mě to rozložilo, aby mě to vzápětí oživilo a já se skutečně podívala na děti. Rozhodla jsem se, že je rozhodně neopustím. Po tomto sezení jsem až do konce těhotenství měla naprosto jasno a jako lvice jsem chránila sebe i děti.

Ke konci těhotenství jsem opět přešla k panu docentovi, který rodil Pepíčka. Oba jsme cítili, že ke spontánnímu porodu vůbec nejsem nastavená a domluvili jsme plánovanou sekci. Toninka se narodila jako poslední dárek, který doplnil naší rodinu.

Každé jedno dítě patří do našeho puzzle.

Nikdy nikdo z okolí neví, jak to Vaše puzzle vypadá. Když jste alespoň trochu přítomní sami v sobě, můžete ucítit třeba i totálně nelogický tah někam, kde to ostatní považují za šílenství.

O mých porodech se mluví. Můj muž je v tom příběhu  pojmenováván třeba i jako cirkusák. Ano, cvičí zvířata, ale také je to celkem vzdělaný člověk se dvěma doktoráty.. Toto není v zásadě vůbec podstatné, jen chci poukázat na snadné odsouzení a smetení ze stolu něčeho, co se vymyká zajetým standardům a jistotám. U ,,cirkusáka“ (s veškerou úctou ke všem lidem z maringotek) se lépe pochopí rádoby lehkovážný přístup.

Nikdo, a to ani jeden jediný lékař nemá zodpovědnost za moje rozhodnutí, za moje zdraví, přestože právně to je úplně obráceně. . Znovu opakuji, že jsem si plně vědomá toho, že bez lékařské pomoci bych nejspíš dávno nežila. A vím, že do život ohrožujících situací jsem se přivedla sama, částečně vědomě a částečně nevědomě.

Dnes jsem nepsala o kojení. Chtěla jsem se dotknout tématu našeho vnímání sebe sama, své zodpovědnosti za sebe, za svůj život.  I v kojení je to pořád o nás a o našem dítěti. Jak, kdy, kde a kolik a jestli vůbec budu kojit je čistě a jedině naše věc.

Napsala jsem pro vás eBook Všechny barvy kojení, ve kterém shrnuji 4 z mého pohledu zásadní témata ovlivňující náš přístup ke kojení. Týká se našich předků, vztahů s maminkou, umění naslouchat sám sobě a vztahu s partnerem. Snažím se poukázat, proč kojení často neběží podle našeho plánu, přestože všechno děláme naprosto vzorně a podle učebnic…

Naše životy jsou často vedené ve velmi obětním módu. Moc dobře vím, jak těžké a bolestivé je z toho vystoupit. Také jsem ale zahlédla, jak obrovskou svobodu je možné získat. Přeji Vám odvahu, ale také pokoru a úctu k životu!

S láskou

Karina

K eBooku se můžete také dostat při kliknutí na tento odkaz