Kam my,maminky, pořád běžíme?

Kam běžíme? Před čím běžíme, k čemu běžíme? Proč?

Měla jsem štěstí, že se mi narodilo pět dětí ( a také štěstí, že mám muže, se kterým je mám:-)). Pro mě, pro mojí povahu, je to přesně ten počet, který mi ve způsobu mojí péče o ně nedal příliš velkou šanci utéct sama před sebou. Byla a jsem nucená se denně konfrontovat se skutečnými potřebami mě samotné. Když neošetřím svoje potřeby, je mi mizerně. Jakoukoliv mojí nepohodu děti okamžitě zrcadlí, jakékoliv myšlenky, moje nejistoty děti během krátké chvilky vyloží na stůl, a to v jejich plné síle. A protože jich je dost, to zrcadlo je opravdu všude.

Od začátku mateřství jsem zažívala okamžiky vděku a záchvěvy užívání si okamžiku právě teď.

ALE pokaždé převládl stav, že něco musím. Bylo pro mě těžké jenom tak být, ten dlooouhý čas než něco… Proto jedna aktivita střídala druhou, plavání, hřiště, návštěva, vytváření sociálních kontaktů, vše pod záminkou dobrého rozvíjení dítěte. Každý den musím. Musím něco nakoupit, i když mám zásoby jídla na týden, musím navařit, uklidit, vyprat, musím, musím, permanentní neklid v mojí duši. Permanentní frustrace, abych odškrtla všechny položky ,,to do listu“, který jsem si vyrobila já sama.

Věděla jsem, že s tím musím začít pracovat. Začala jsem chodit na terapie. Chvíli na to se mi otevřel prostor rodinných konstelací, pár let na to jsem začala poznávat možnosti dechu, začala s ním pobývat. Na začátku byl obrovský chaos a byl dlouho, byl nekonečný, pak bylo velké prázdno. Jen jsem věděla, že jdu správně.

Postupně jsem začala odkrývat vlivy, které mě formovaly do stavu tenze, v jaké jsem žila.

Vlivy na to, jak obecně žijeme, jak se chováme, tedy i na to, jak prožíváme mateřství (početí, porod, kojení, výchovu). Těch vlivů je mraky.

Ty vnější jsou z celé naší společnosti, ve které žijeme a které příliš ovlivnit nemůžeme.

Nicméně ten nejzásadnější a první vliv patří naší původní rodině, tedy té, do které jsme se narodili. I ti, kdo nás vychovávali, dostali vštípeno to samé nastavení postoje k životu od svých předků a ti zase od svých. Desetiletí ověřené modely, které jim dovolily přežít. Ale ne žít. Bohužel, často za to přežívání zaplatili velkou cenou. Zdravím, psychickou nepohodou, nespokojeným životem.

Všichni potřebujeme někam patřit, je to naše základní potřeba, první místo, kam v životě patříme, je naše rodina, naše první smečka.

Když někam patřím, jsem v bezpečí, sám v přírodě nepřežiju. Abych přežil, potřebuji se udržet ve smečce. Abych se udržel ve smečce, mám představu, že se musím chovat podle pravidel smečky.

Když smečka běží, běžím také. Jinak zemřu.

Co když mi to ale nevyhovuje? Co když to moje tělo neakceptuje?

Moje tělo opravdu hodně symptomatizuje, pokud mi něco nesedí, pokud na sebe vytvářím moc velký tlak, tělo mi to dá jasně najevo. Rozklíčovat, o co jde, proč mám zrovna tento symptom, bývá pro mě často hodně velký oříšek. Bývá pro mě někdy opravdu dost překvapivé, co všechno je na mě moc. Jsem naučená vydžet hodně, velký tlak, velké nároky na sebe i na okolí. Stále pro mě bývá výzva hlavou uznat, že nějaká ,,prkotina“ už je za hranicemi mého komfortu. Občas se to snažím hlavou obejít, najít kličky, ale tělo je nekompromisní… dříve jsem to brávala jako slabost, teď spíš obdivně žasnu nad genialitou lidského těla…

V prvním, a docela velkém, kroku se mi osvědčilo uznat, že něco nedělám v souladu sama se sebou.

Dále jdu po tom, proč to chci za každou cenu urvat směrem, který mi absolutně nevyhovuje. V podstatě téměř pokaždé hlavním hnacím motorem v mém případě bývá STRACH. Strach z toho, že nebudu ve smečce, že nebudu v bezpečí.

Když si vyhovím, nebudu nikam patřit a zůstanu úplně sama.

Co mi pomáhá?

Zkouším pojmenovat svůj strach a chvíli s ním pobýt, pustím ho k sobě, dívám se na něj. Mám zkušenost, že strach se pak pomalu začne zmenšovat, rozpouštět. A pak postupně krůček po krůčku se začne otevírat prostor pro řešení, pro něco nového. Pro něco, kde žiju já sama sebe. Ten proces nebývá vždy úplně jednoduchý. Ne vždy na to mám sílu sama, ne vždy mám jasno. Chodím pak pro radu k někomu, kdo vidí celou situaci s nadhledem, kterého zatím nejsem schopná.

A začínají přicházet otázky. Opravdu musíme někam běžet? Musí ženy, maminky běžet? Kde jsou děti, když maminka běží někam, za něčím?

Procházím procesem zametání, uklízení, jako bych krůček po krůčku odhalovala a rozšifrovávala moje zapletení v rodině, moje staré nastavení myšlení. A odpočívám. Odpočívám od tlaku sama na sebe. Někdy jsou dny, kdy je pro mě těžké si ustát to ,,nové“, být stále v kontaktu s tím, co chci já. Když si to ale sama před sebou obhájím, cítím to. Na těle jsem odpočatá, uvolněná, na duši je mi lehce, mám čistou hlavu, otevřenou tomu, co mě opravdu zajímá a baví, mám pocit, jako bych měla před sebou otevřená vrata.

Cítím, že když si udělám svůj prostor, jakoby se ten prostor rozšířil i na muže, na děti, jakoby se začal rozpínat. A najednou přicházejí lidé, se kterými mohu sdílet, kteří to mají podobně, se kterými nemusím běžet, nemusím se obhajovat, ale v klidu a v bezpečí spočinout.

V tomto prostoru bezpečí potom můžeme žít s našimi dětmi. Tady je snadněji poznáváme a vidíme, tady snadněji respektujeme jejich opravdové individuality. Tady s nimi můžeme snadněji být. A jako bonus si to dokonce i užívat. Já jsem klidná, děti si hrají a nikam nechtějí. Jsme doma. Z honby po zážitcích se začínají stávat chvíle klidu a přítomnosti. V té přítomnosti se pak otevírají další možnosti, další zájmy, ale je to tak nějak jinak. Jako by to nebylo hlavou, ale celým tělem. Celé tělo jenom tak je, proplouvá. Tělo a duše jsou v souladu, v jemnosti a tančí.

Přeji nám všem najít svoje otevřené dveře, vstoupit do nich a jenom tak být…tančit…

S láskou, úctou a pokorou

Karina