Po čem touží moje duše

Proces rozhodování, kam moje cesty povedou, běží už dlouho. Dilema, jestli se vrátit do medicíny nebo se vydat jinou cestou, je pro mě oříšek.

V září 2022 jsme dali naše páté dítě do školky. Po 15 velmi intenzívních letech v domácnosti s 5 dětmi jsem si naplánovala odpočinek. Běžely mi ještě nějaké výcviky, měla jsem spousty knížek a zájmů, které jsem si potřebovala nastudovat, dům by ocenil generální úklid. Zkrátka měla jsem vizi období, ve kterém si utřídím myšlenky a uvidím, co bude dál.

(Potřebuji zde zmínit, jak moc jsem za tuto možnost vděčná mému muži :-))

Realita ale byla jiná.

První dva týdny proběhly relativně podle mých představ, pak nejstarší syn přinesl domů virózu a děti od sebe postupně chytaly. Jely podle věku, od nejstaršího k nejmladší, hezky po týdnu- 5 týdnů uběhlo jak voda…

Netušila jsem, že touto virózou se odstartoval podzim, ve kterém nebylo nic jisté.Každý den jinak, jen ne podle plánu a odpočinkový čas nepřicházel. Plíživě se ale začala dostavovat postupná frustrace z nekonečného koloběhu bez konce. Únava přetrvávala, narůstala a já vůbec neměla chuť cokoliv dělat. Nechtělo se mi vařit, uklízet, prát, a to vše pořád dokola.

Narůstal můj vnitřní tlak a touha začít se seberealizovat. A pořád mi běželo hlavou to samé téma- vrátím se do nemocnice nebo začnu nabízet služby kojícím maminkám (práce, které jsem se průběžně během mateřské věnovala, mám s ní osobní bohaté zkušenosti a přitom si můžu svůj život organizovat po svém).

Musím natvrdo přiznat, že to kojení pro mě bylo nějak málo. Nějak jsem se pořád ofrňovala, že mám přece tu medicínu (jsem z lékařské rodiny), chci být doktorka…ale aktivně jsem pro to nic nedělala.

V lednu jsem byla na krásném kruhu s Tarakou Solei a jinými báječnými ženami. Téma bylo Vědomí lůna, tedy téma tvoření, otevírání se do proudu života a já si intenzivně přála, aby se už konečně ukázala ta moje cesta.

Hned po semináři jsem zvedla telefon a zavolala primáři dětského oddělení v jedné blízké nemocnici a domluvila si schůzku. Pan primář mě provedl celým oddělením, popsal mi jeho chod, vše proběhlo ve velmi milém duchu, ale já si pořád připadala tak trochu nezasaženě, jakoby v mlze.. Během prohlídky jsem se dozvěděla, že k mému potenciálnímu půl úvazku by se vázaly 4 služby v měsíci a komplikovaná organizace s dalšími kolegy. To mě začalo znervózňovat. Nejen, že si neumím představit, jak bych zvládla tak často sloužit, ale k přizpůsobovat  se dalším lidem v práci, když už teď každý den kombinuji život s 6 lidmi u nás doma….

Opustila jsem nemocnici, mísil se ve mně vztek a brek. Takhle jsem si to nepředstavovala, to by byl život v kleci.

Venku svítilo sluníčko a já se ho nemohla nabažit, užívala jsem si tu volnost a svobodu. Dostala jsem týden na rozhodnutí, ale už druhý den jsem na schůzku v nemocnici ani nepomyslela.

Jediné, kam se mi vracely myšlenky s nějakým emočním nábojem byla vzpomínka na porodnici, kam mě pan primář také zavedl, a kde v inkubátoru leželo opuštěné miminko v bodýčku, tepláčkách a ponožtičkách.

Začalo mi docházet, že to, na co mám nyní kapacitu, chuť a co ve mně vzbuzuje obrovskou lásku, vede k těmto malým tvorečkům a jejich maminkám.

Postupně jsem začala přicházet i na to, že nemůžu urvat silou něco, co tělo odmítá a po čem duše právě teď netouží.

A tak budu s maminkami ráda sdílet a otevírat pohled na jejich malá stvoření. Ti jsou ve svém nejzranitelnějším období, utváří si svůj vztah ke světu, k lidem, formují si důvěru k životu. A  je na nás matkách, jak je tímto obdobím provedeme.

Pro maminky a jejich děti tu chci být a nabízet svoje zkušenosti z osobního i profesního života.

S láskou

Karina